Rozhovor
Nedávno jsi vydal knihu, ve které mapuješ 3 nejextrémnější cyklistické závody světa, které jsi absolvoval, konkrétně napříč Austrálií, Aljaškou a Skalistými horami. Za pár dní se na aljašský závod chystáš znovu, co tě na tom láká?
Jan Kopka: Asi přírodnost a dobrodružství toho závodu. Pohybujeme se tam bez jakéhokoliv zabezpečení, tedy dá se říci přírodní cestou. Další věcí, která mě tam táhne, je, že si potřebuji odpočinout od civilizačního shonu, při závodě není možné naplánovat si každou minutu.
Hovořil si o v podstatě nulovém zabezpečení závodníků. Pro mě, jako laika, je vrcholem extrému Tour de France, kde ovšem závodníci mají kompletní servis včetně sponzorů, ubytování, stravy, mechaniků či zdravotníků. Při závodech, které si absolvoval tomu tak asi zdaleka není.
Jan Kopka: Přesně tak. Kromě australské Crocodile Trophy, kde máme jako závodníci jakž takž zázemí, jsou ostatní dva závody bez jakéhokoliv zázemí v plné režii závodníků. Nastane-li jakýkoliv problém, ať už technický nebo zdravotní, tak tu neexistuje nikdo, na koho bychom se mohli spolehnout. Neexistuje v podstatě žádná pomoc, se kterou bychom mohli počítat, není tam zajištěno ani sociální zázemí. Je velká náhoda, když závodníci narazí na místo, kde se mohou vyspat nebo vysprchovat. Nedá se s tím předem počítat, takže musíme přežít tam, kde se zrovna nacházíme. To znamená spát kdekoliv a počítat se vším.
Zatím si nehovořil o jídle. Jak je to v takové pustině s jídlem?
Jan Kopka: Veškeré věci na přežití, včetně jídla, si vezu s sebou. Zásoby vody a jídla má každý závodník zhruba na tři dny. Do té doby doufá, že se mu podaří někde doplnit zásoby. V závodě napříč Skalistými horami není problém dostat se do civilizace. Horší je to na Aljašce, kde jsou obrovské neosídlené prostory a málo vesnic. Obrovskou roli tam hraje počasí, ujetí určitého úseku může za dobrého počasí trvat půl dne nebo den, jindy třeba tři dny ale i týden, což je stresující.
Měl jsi někdy takový hlad, žes musel třeba něco ulovit?
Jan Kopka: Ne. Nikdy jsem to neudělal a ani nevím, jestli bych byl schopen něco ulovit. Navíc s sebou nevozím žádné zbraně a do tak těžké situace jsem se nikdy nedostal.
Takže co vlastně během cesty jíš?
Jan Kopka: Hlavně masové konzervy, suchary a další základní suroviny. Jde o to, co se kde sežene, není možnost si v tomhle směru příliš vybírat.
Prý jsi během závodů i nesčetněkrát poznal dobrodiní úplně cizích lidí, kteří tě bez okolků pohostili.
Jan Kopka: Ano, bylo to hlavně při závodech na Aljašce a ve Skalistých horách. Přijde mi, že v Americe jsou lidé vychovanější a vůči sobě přátelštější. Z mého pohledu, jakožto Čecha, kdy u nás panuje spíše nezájem o druhé lidi, je to v Americe přesně naopak. Nejen že je samozřejmost, že pomohou v nouzi, ale setkal jsem se i s tím, že mě lidé během závodů zastavovali a sami od sebe se zajímali, zda něco nepotřebuji. Asi je to i tím, že lidé žijící v pustinách mají k sobě tak nějak blíž, ve městech by to tak pravděpodobně už nefungovalo. Takže se mi stalo, že mě u sebe nechali přespat a pomohli mi zařídit to nejnutnější pro další pokračování v závodě.
Již za pár hodin budeš stát na startu Iditarodu, jak finišuješ s fyzickou přípravou?
Jan Kopka: Fyzická připravenost je samozřejmě nejdůležitější. Jízda na kole ve sněhu není jen o cyklistice, může se totiž stát, že dlouhé kilometry jen tlačíš kolo. Člověk by měl být také adaptovaný na nízké teploty, což mi bohužel letošní zima příliš neumožnila, takže trénuji hlavně cyklistickou část na silnicích. Měl bych trénovat i na sněhu, také bivakovat venku, testovat oblečení, ale to tuto zimu prostě není možné.
Jelikož se náš server zabývá vařením a ty jsi sjezdil kus světa, nemohu se nezeptat na nějaké netradiční jídlo, které jsi ochutnal.
Jan Kopka: Tím jak se pohybuji všude možně, tak se snažím samozřejmě poznat i tamní kulturu, k čemuž patří i tradiční strava. Vzpomínám třeba na Singapur, kde jsme v zakouřených hospodách konzumovali taková jídla, že jsme nikdy nevěděli, co to s námi udělá. Naštěstí jsem těmi všemi extrémy, kdy musím jíst, na co narazím, tak otrlý, že jsem v podstatě nikdy neměl s ničím problém. Když se tvrdí o české kuchyni, že je vynikající, tak to nepopírám, ale určitě každá oblast má svá skvělá jídla a já osobně si nikdy na nic nemohl stěžovat. Ale co se jídla týče, tak asi nejméně mi vyhovuje jídlo v Americe.
Jak se Jan Kopka cítí doma ve své vlastní kuchyni?
Jan Kopka: Každý se tomu diví, ale já vůbec neumím vařit. Samozřejmě jsem někdy donucen si něco připravit a beru to jako trénink žaludku, když pak musím konzumovat neznámá jídla. Takže mé kuchařské umění je super trénink na extrémy.
Jaké jídlo máš nejraději? Na jaké jídlo se nejvíce těšíš, když se třeba vracíš po dlouhé době ze závodů domů?
Jan Kopka: Určitě se těším na česká jídla. Po návratu z Austrálie, kdy jsem přiletěl do Vídně a z Vídně jel vlakem do Prahy, jsem ihned po opuštění Hlavního nádraží zamířil do nejbližšího bufetu a tam jsem si poručil pivo a tatranku a po tolika týdnech to byl pro mě vážně silný zážitek. Pak jsem teprve kontaktoval rodinu, že už jsem se jim vrátil.
Takže se to dá zobecnit, že u tebe z české kuchyně vítězí tatranka a pivo?
Jan Kopka: Samozřejmě mám rád třeba svíčkovou s knedlíky, i když jich nesním moc, ale vždycky si pochutnám.
Děkuji Janu Kopkovi za milý a zajímavý rozhovor. Přeji mu hodně sil do nadcházejícího závodu a šťastné projetí cílem!