Především děti vycítí tu kouzelnou vánoční atmosféru, která i dospělé znovu a znovu dojímá! Myslím si, že právě v současném životním shonu je třeba zachovat si tu hrstičku poezie, která nám zbyla z předlouhé vánoční tradice a předat ji i našim dětem, které by se s ní měly setkat právě v rodinném kruhu, a potom ji dále udržovat a rozvíjet. Měly by pochopit, že kouzlo Vánoc nekončí pouze rozdáváním dárků, ale je skryto v nejrůznějších obyčejích, koledách a říkadlech, která se postupně - k naší velké škodě - zapomínají a vytrácejí.
Stromeček
Štědrý den a vlastně celé Vánoce jsou spojeny nerozlučně s představou ozdobeného a rozzářeného vánočního stromečku, vonícího jehličím, který se stal symbolem vánočních svátků.
Stromeček není ale lidovým obyčejem, objevil se během 19. století v panských a měšťanských vrstvách. Stal se však brzy oblíbeným a nebylo domácnosti, kde by chyběl, zvláště kvůli dětem.
Zcela přirozeně se přiřadil k prastarým vánočním obyčejům, především k udílení dárků a postupně se stal dominantou štědrovečerní domácí výzdoby.
Dnes vánoční stromky září nejen za okny našich domácností, ale také na všech menších i větších náměstích, ve firmách, obchodech, dokonce i vlakových nádražích. Jsou středem pozornosti návštěvníků měst i městeček, jsou obdivovány našimi dětmi a mizí pomalu až po svátku tříkrálovém.
Jesličky a betlémy
Jesličky
Před zavedením vánočního stromečku se v českých domácnostech stavěly ve vánočním období jesličky. Měly připomínat narození Ježíška, které bylo vneseno do českého venkovského prostředí s pastýřskou scénou, hradem nebo městem v pozadí a s andělem, který se vznášel nad jeskyňkou nebo chlévem s nápisem "Pokoj lidem dobré vůle!".
Dříve se také hrávaly "živé jesličky" - buď soukromě, doma, nebo se chodilo po domech a po ulicích s proudem zvědavců.
S malými jesličkami se také koledovalo. V okolí Jilemnice v období Vánoc provozovalo pět větších hochů kolednickou hru, kde vystupoval anděl, pastýř, mládenec ve vojenském a čert. V Lošticích chodívali na Štědrý večer pastýři, troubili a koledovali.
Betlémy
Jesličky nebo betlém a celé stavění betléma v domácnosti bylo přitažlivé hlavně pro děti, stejně jako později vánoční stromeček. Děti si mohly na figurky sáhnout a občas i trochu si s nimi pohrát jako s divadlem. Betlémy bývaly různé - od jednoduchých papírových po figurky, voskové, či na dřevě malované, nebo figurky z chlebového těsta, sádry a ze dřeva vyřezávané. Betlémy bývaly malé, střední i velké, které zaplnily celou světnici. Některé byly z části nebo celé mechanické jako betlém Třebechovický.
V současné době se s lidovými betlémy setkáme většinou pouze v muzeích, kde pak také můžeme obdivovat jejich nápaditost i dokonalé řemeslné zpracování. Již v těchto dnech je také spousta betlémů zapůjčena od jejich vlastníků do výstavních síní úřadů v mnoha našich městech. Pak nejen náhodní turisté, ale také obyvatelé měst mohou shlédnout tu nádheru, popřemýšlet nad zpracováním a dokonalostí některých exponátů, nad množstvím práce a času, stráveného při stavbě betlému.
Štědrovečerní večeře a co jí předcházelo
Na Štědrý den bývá chod domácnosti zaměřen k jednomu jedinému - ke štědrovečerní večeři. Hospodyňky neví, kde jim hlava stojí a rodina se mírně nudí. Je dobré ji tedy zaměstnat buď kuchyňskou prací nebo strojením stromku. Je třeba vydržet do slavnostní večeře a do okamžiku, kdy se budou dávat dárky.
Dříve se "přežívalo" různě. Například se v mnoha domácnostech držel půst v naději, že večeře bude bohatá a hojná. To však nemusel vydržet každý, i přes slib, že uvidí "zlaté prasátko". Aby děti tajně neujídaly nebo se později mnoho nepřejedly, byly vymyšleny různé strašidelné bytosti - na Moravě se strašívalo Peruchtou, aby děti nejedly, jinak by jim břicho rozpárala naplnila slámou.
Samotná večeře také nebyla dříve tak bohatá na chody, ale za to se mohl každý dosyta najíst, a to se nestávalo každý den. V krajích se večeře lišila a masa se podávalo poskrovnu. Bývala polévka s drobením, houbový Kuba, kaše s medem, sušené ovoce a ořechy. Pekly se koláče a vánočky, aby bylo možné dát koledníkům.
V horním Pojizeří bylo takovým obyčejem kolem pečení vánoček - strojili si tam Brusaře, který působil "brousky" (sraženinu v pečivu). Tam, kde se objevil - byl to obyčejný slaměný panák - se ho snažili honem podstrčit sousedům, o sražené vánočky totiž nikdo nestál.
Sama štědrovečerní večeře byla však slavnostní a výjimečná, už proto, že se slavila jednou do roka. Věnovala se pozornost nejen stravě samotné, ale také úpravě stolu. Zbytky od večeře se rozdaly domácím zvířatům, zakopaly pod stromy v sadu, drobky se hodily do ohně a do potoka. To aby hospodářství vzkvétalo, oheň neškodil a voda zůstala čistá.