Pěstování na zahrádkách se dočkalo změny díky celoroční dostupnosti zeleniny v obchodech. Přesto rajčata zůstala stálicí většiny pěstitelů.
Za rajče, stejně jako za brambory, papriku, lilek či kukuřici, vděčíme Střední Americe a indiánským kulturám, které zde tyto plodiny pěstovaly již dávno před španělskou invazí. V herbáři z roku 1544 pak jsou rajčata, která se jedí v Itálii se solí, olejem a pepřem. Říkalo se jim Pomi d´oro neboli zlatá jablíčka. Dá se proto předpokládat, že první rostliny dovezené do Evropy měly žluté a pravděpodobně drobné plody. Od 17. století jsou pak známé barevné formy rajčat - červené, žluté a oranžové.
Na zahrádkách se nejčastěji setkáváme se dvěma druhy, a to keříčkovými a tyčkovými rajčaty. Jde o rostliny samosprašné, což znamená, že potomstvo si zachovává mateřské rostliny. Neplatí to však u hybridů. Kromě klasické červené barvy existují už i rajčata oranžová, žlutá, fialová, dokonce i zelená či pruhovaná. Tvarem jsou hladká i žebernatá, kulatá i polodlouhá, velikostí od třešně po půlkilogramové obry.
Červené barvivo rajčat, je v posledních letech pod drobnohledem lékařů. Podobně jako beta karoten je i lykopen silný antioxidant, který váže volné radikály v organismu. Rajčata jsou jedním z nejbohatších zdrojů této látky. Mnohé lékařské studie potvrdily, že se u lidí konzumujících více rajčat a produktů z nich snižuje riziko nádorových onemocnění.
Dostupnost lykopenu z rajčat se zvyšuje tepelnou úpravou. Nebojte se proto kečupů, protlaků a rajčatových pyré. Zpracováním se sice ztrácí část vitamínů, tělo však získává více antioxidantů.
V obchodech lze už rajčata koupit celoročně. Ale v zimě nám ty krásné, naleštěné a pevné plody tolik nechutnají. Čím to je? Na vině jsou geny. Klasické odrůdy rajčat s vynikající chutí totiž nesnesou přepravu nevelké vzdálenosti. Rychle dozrávají, měknou a podléhají zkáze. Spouštěcím mechanismem měknutí je biologický etylen. Před několika lety však byly objeveny geny, které tvorbu etylenu v rajčatech blokují. Plody odrůd s touto genetickou výbavou zůstávají tvrdé i několik týdnů po utržení z keříku. Nebylo to ale jednoznačné vítězství, sice se prodloužila trvanlivost, ovšem utrpěla tím chuť. Vývoj se ale na neštěstí nezastavil a šlechtitelé našli kompromis: rajčata s prodlouženou trvanlivostí. Ta už mají příjemnou chuť, ale i zvýšenou odolnost.
Foto: Profimedia
Autor:Michy